ametová revoluce (slovensky Nežná revolúcia) je označení období změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na demokratické principy. K urychlení změn přispěl rozpad bývalého Východního bloku a narůstající nespokojenost obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi.
Revoluce se označuje názvem „sametová revoluce“ pro svůj nenásilný charakter, kdy pro převzetí moci nebylo potřeba použít násilí či ozbrojeného boje. Vyjma událostí ze 17. listopadu, kdy byli studenti napadeni veřejnou bezpečností, byla revoluce provedena bez násilí a během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Název vymyslel český novinář, od kterého se rychle dostal do zahraničních médií a následně i do Československa, kde byl rychle přijat. Termín se pak začal využívat jako synonymum pro revoluce, u kterých je moc získána bez násilí. Využíval se například i pro „revoluci“ v Gruzii, která v roce 2003 vedla k pádu prezidenta Eduarda Ševarnadzeho.
Okolní státy
Podrobnější informace naleznete v článku Listopad 1989.
V 80. letech 20. století se začínal hroutit Východní blok díky nespokojenosti občanů s politickým a ekonomickým vývojem jednotlivých států, což vyústilo v masové protesty v Gdaňských loděnicích v Polsku v roce 1980, které měly za následek vznik nezávislých odborů v podobě Solidarity. Po založení se do organizace rychle přidávali další a další občané a již v roce 1981 dosahoval počet členů okolo 10 milionů Poláků.[zdroj?] V roce 1989 došlo po dalších nátlacích a protestech proti vládě k legalizaci Solidarity a k částečným svobodným volbám, které drtivě vyhráli nekomunističtí zástupci, čímž se odstartoval dominový efekt pádů komunistických režimů ve střední Evropě. Po pádu komunismu v Polsku následovaly další pády komunistických režimů v Maďarsku a ve Východním Německu.[1]
[editovat] Československo
Podrobnější informace naleznete v článcích Dějiny Česka a Komunistický režim v Československu.
Československo se po druhé světové válce dostalo do východní sféry vlivu spadající pod nadvládu Sovětského svazu. Původní představy o demokratickém pokračování státního zřízení se původně zdály opodstatněné. V roce 1946 se v Československu konaly volby, které vyhráli komunisté se ziskem 36% hlasů.[2] O dva roky později představy demokratického vývoje vzaly za své, když v roce 1948 komunisté uchvacují moc za pomoci státního převratu. Následující roky dochází k upevnění moci a k vykonstruovaným politickým procesům proti politickým oponentům. Společnost byla zastrašována za pomoci stalinovských praktik.
Změna nastala v 60. letech 20. století, kdy došlo k částečnému uvolnění poměrů, které vyústily v Pražské jaro. Období, kdy na krátko došlo k odklonu od tvrdé linie komunismu se objevila snaha vnést do společnosti prvky demokratického vývoje, oproštění se od minulosti, odsouzení politických procesů a otevření se západu (tzv. socialismus s lidskou tváří[3]). Tyto snahy byly ukončeny vojenskou intervencí vojsk Varšavské dohody, která se odehrála v srpnu roku 1968. V následujících letech byl opět navrácen tvrdý komunistický směr, který se označuje jako období normalizace a který byl typický pro většinu období 70. let 20. století.
V 80. letech v Československu docházelo k postupnému uvolňování poměrů, které umožnily aktivnější vystupování opozice a kritiků režimu. I přes uvolňování poměrů byla situace v Československu stabilizovaná a většina tehdejších znalců východní Evropy nepředpokládala, že by mohl československý režim v listopadu 1989 padnout.[1] Režim v Československu byl pevně v rukou Gustáva Husáka a Miloše Jakeše, kteří po dosazení Sověty provedli rozsáhlé čistky v komunistické straně. Každý třetí člen strany byl vyloučen, což odpovídalo přibližně 500 000 lidem,[1] Alexander Dubček byl odsunut do Bratislavy na post ředitele lesního podniku. Současně docházelo k vyloučení nepohodlných lidí z veřejného života, škol, či kulturních organizací.[1]
Oproti Polsku či Maďarsku byla ekonomická situace v Československu poměrně dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu a tedy stabilitu režimu. Ekonomické potíže nedoléhaly na obyvatelstvo tak silně a nenutily československé dělnictvo k masovým výstupům proti režimu a spojení se s inteligencí. Opozice proti režimu se tak stále udržovala kolem malé skupiny lidí spojené s Chartou 77 v čele s Václavem Havlem.[4]
[editovat] Předehry
V širší společnosti Československa, uzavřené vůči okolnímu světu a jeho dění, se v letech 1988–89 uskutečnilo několik do té doby nemyslitelných protivládních demonstrací. Dne 25. března 1988 proběhla tzv. Svíčková demonstrace v Bratislavě. Při příležitosti vyhlášení samostatného Československa v roce 1918 proběhlo několik demonstrací v Praze. Později 10. prosince 1988 se konala povolená demonstrace na obranu lidských práv na Škroupově náměstí na Žižkově. Významná událost se stala dne 16. prosince, kdy v 16:00 bylo ukončeno rušení zahraničních rozhlasů na území Československa.[5]
Mezi dny 15.–20. ledna 1989 se konal Palachův týden, který byl sérií demonstrací při výročí smrti Jana Palacha, po kterém následovala jarní petiční akce Několik vět. V petiční akci se do 29. června shromáždilo na 40 000 podpisů.[6] V létě 21. srpna 1989 se udály protesty při výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy.
Socialistický svaz mládeže v říjnu ohlásil městskému výboru KSČ, že se bude na 17. listopadu chystat další demonstrace za účelem uctění památky Jana Opletala. Demonstraci nebylo možné z politických důvodu tak snadno zrušit, jelikož se jednalo o pietní akci ke dni, kdy byly nacisty zavřeny české vysoké školy za okupace, a tak došlo k jejímu povolení. Bezpečnostní schůzka ministra vnitra Františka Kincla s generálním tajemníkem Jakešem měla za následek závěr, že pořádkové služby mají udržet klid a pořádek, ale nemají proti demonstrujícím zasahovat silou.[7] Organizátoři demonstrace zatím vyzývali zúčastněné, aby si na manifestaci přinesli květiny.[8]
Mezitím pokračovala série protestních akcí. Například 28. října se uskutečnila demonstrace na Václavském náměstí. O několik dní později se protesty přesunuly do Teplic, kde během dní 10., 11. a 14. listopadu 1989 došlo k řadě ekologických demonstrací.
Významnou událostí se stalo svatořečení Anežky České dne 12. listopadu v Římě za účasti tisíců českých poutníků. Jen den před 17. listopadem proběhla studentská demonstrace v Bratislavě.
[editovat] Od 17. listopadu
[editovat] 17. listopadu
Pamětní deska na Albertově
Pamětní deska na Albertově
Od 8:00 byl dle rozkazu ministra vnitra Františka Kincla vyhlášena mimořádná bezpečnostní akce, která měla udržet toho dne pořádek.[9]
V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol při pietním aktu na paměť uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Setkání bylo organizováno Socialistickým svazem mládeže, ale připojili se k němu i Nezávislí studenti, kteří na tento den chystali také demonstraci.[7] Nakonec se rozhodli, že provedou legální demonstraci spojenou se SSM místo vlastní nelegální demonstrace, která by přivedla na manifestaci méně lidí.[9] V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstá nově příchozími.[10] Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí,[10] ale další zdroj hovoří až o davu přibližně 50 000 lidí.[7] V 16:40 byla manifestace ukončena a pořadatelé vyzývali skupinu k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měly původně demonstrující dojít (údajně mezi odhodlanými měl být i agent StB Zifčák, který se měl vydávat později za mrtvého studenta Martina Šmída)[10], jak hlásal leták vytištěný k manifestaci.[9] Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.[10]
Po skončení oficiální části se dav neplánovaně vydal do centra města, kde pokračoval v pokojné manifestaci. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí, kde byli bezpečnostními složkami zastaveni. Zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a protržení policejního kordonu.[10] Zadní část průvodu se potom opět dala do pohybu a přes Plaveckou ulici pokračovala v pochodu. Velikost davu se odhaduje na 5 až 10 tisíc lidí.[10] Složky státní bezpečnosti měly od Jakeše rozkaz nezasahovat, ale současně zabránit průvodu cestě na Hrad či na Václavské náměstí.[11] Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat.[10]
V 19:25 byla na Národní třídě v prostoru Perštýna demonstrace přehrazena policejním kordonem, který rozdělil demonstrující dav na dvě nestejně velké části.[10] Současně došlo k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské. Přibližně 2 000 demonstrantů v čele bylo odděleno od zadní části davu a tím uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel Máme holé ruce.[7] Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty bezpečnostních složek květiny.[9] Přibližně v půl deváté došlo ke změně situace, když bezpečnost začala zahušťovat prostor a pacifikovat demonstrující. Dav byl postupně zatlačen do postranních uliček do úzkého prostoru. Složky veřejné bezpečnosti a tzv. červených baretů následně začaly demonstrující surově bít obušky či je nakládat do připravených policejních autobusů a brát do vazby.[10] Demonstrace byla násilně rozptýlena okolo 21:20.[9] Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.[7] Část studentů, kterým se podařilo z místa utéci, zamířila do divadel, kde hovořila s herci (např. s Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Lábusem, Miroslavem Krobotem)[11] o policejním zásahu na Národní třídě a projednávání vyhlášení stávky na podporu studentů.[7] Poprvé se zde objevila zpráva o možných mrtvých lidech z řad demonstrujících.[11]
Pamětní deska na Národní třídě
Pamětní deska na Národní třídě
[editovat] 18. listopadu
Mezi lidmi se 18. listopadu začala šířit informace o tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti studentům, což vedlo k aktivizaci obyvatelstva,[12] které vyjadřovalo podporu studentům a nesouhlas s tvrdým zásahem. Proti režimu se začali vyjadřovat i příslušníci komunistické strany.[7] Po události předchozího dne se v divadlech a na vysokých školách začaly organizovat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah. V realistickém divadle byla navržena týdenní stávka na podporu studentstva, čímž se přidali ke studentům, kteří již týdenní stávku zahájili. Herci a studenti požadovali důsledné vyšetření večerního zásahu, zveřejnění informací o jeho průběhu, jména odpovědných osob, jejich vyšetření a případné potrestání.[7][12]
Již 17. listopadu se začala mezi demonstrujícími šířit fáma o tom, že při zásahu údajně zemřel student Martin Šmíd, kterou přinesla Drahomíra Drážská. Ve večerních hodinách 18. listopadu se zpráva skrz Petra Uhla dostala do zahraničního vysílání rádia Svobodná Evropa. Zveřejnění této zprávy mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti.[7][12] Později po revoluci se objevily zprávy, že celá kauza byla vykonstruována agenty StB a že údajný mrtvý byl člen StB poručík Ludvík Zifčák.[13] Přes víkend chodili lidé zapalovat svíčky na Národní třídu, aby uctili jeho památku i ostatních lidí, kteří byli během zásahu zraněni.
Demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze
Demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze
[editovat] 19. listopadu
Na vývoj situace reagovaly různé nezávislé iniciativy založením Občanského fóra v pražském Činoherním klubu okolo 15:00. Vedle toho v noci z 18. na 19. listopadu jednali zástupci iniciativy Most s premiérem vlády Ladislavem Adamcem.[14]
Občanské fórum vyjádřilo nespokojenost s vládnoucími strukturami státu, požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Současně vyjádřilo podporu plánované generální stávce, která měla proběhnout 27. listopadu. Na Slovensku v Bratislavě vznikl téhož dne Verejnosť proti násiliu v čele s Milanem Kňažkem, která se později nezapojovala do procesu přebírání státní moci jako Občanské fórum, čímž se dostala částečně do pozadí během revoluce.[6]
V 16:00 je obviněn Petr Uhl a o 3 hodiny později byl zatčen. Začalo rozsáhlé vyšetřování, jak a kdy se zpráva o úmrtí studenta objevila a kdo stál za jejím šířením. Petr Uhl již nejspíše tušil den předtím, že se jedná o fámu, ale zpráva již byla převzata zahraničními agenturami, a tak se nadále šířila.[13][14] Dne 19. listopadu ve večerních hodinách bylo skrz ministryni školství vydáno prohlášení, že student Martin Šmíd byl objeven živý. Ministryně se tak snažila dementovat zprávu o jeho údajné smrti (objeveni byli dokonce dva studenti se stejným jménem).[14]
Během dne se na Karlově náměstí konala smuteční akce za údajně ubitého studenta Martina Šmída. Na Václavském náměstí se v podvečer sešel dav lidí, který se vydal směrem k Národní třídě a přes most na Hrad. Na mostě 1. máje byl však pořádkovými silami zastaven.[14]
[editovat] 20. listopadu
Demonstrační průvod v pražské ulici - podrobnější lokace neznámá
Demonstrační průvod v pražské ulici - podrobnější lokace neznámá
Od pondělí 20. listopadu se podařilo na většině pražských vysokých škol vyhlásit stávku. Obě národní vlády i federativní vláda ČSSR vyjádřily souhlas s policejním zákrokem na Národní třídě a odmítly vyjednávat s demonstranty za situace, kdy je na ně skrze stávky vytvářen nátlak. Od 20. listopadu se každý den konaly pokojné demonstrace na mnoha místech republiky. Největší demonstrace probíhaly na Václavském náměstí v Praze, kde se již v pondělí 20. listopadu sešlo okolo čtyř hodin odpoledne až 100 000 lidí[7] (dle jiných zdrojů až 150 000 lidí),[15] ale také v Brně, kde se jich zúčastnilo až 40 000 lidí.[7]
V této fázi již bylo pro režim složité zastavit demonstrace obyvatelstva, které se svým rozsahem zcela vymkly předchozím demonstracím proti vládě. Politické špičky režimu se přes víkend o vývoj situace údajně příliš nestaraly a v pondělí již bylo k úspěšným protikrokům na situaci pozdě. Člen politbyra ÚV KSČ Jan Fojtík údajně k situaci v pondělí prohlásil „Tak to je konec! To už žádnou naší kontrademonstrací nepřebijem.“[6] V tento den začaly vycházet první tištěné necenzurované oficiální noviny Svobodné slovo spadající pod Československou stranu socialistickou.
Delegace Občanského fóra se dopoledne setkala s předsedou Federální vlády ČSSR, což bylo umožněno díky aktivitě iniciativy Most.[15]
Václav Havel — jedna z ústředních postav Občanského fóra (fotografie z roku 2000)
Václav Havel — jedna z ústředních postav Občanského fóra (fotografie z roku 2000)
[editovat] 21. listopadu
Stávka se rozšířila i na většinu zbývajících škol (včetně území Slovenska), takže od 21. listopadu vystupovaly jednotně. Václavské náměstí, kde se na pokračující demonstraci shromáždilo až 200 000 lidí,[6] se stalo současně místem, kde se konala první manifestace Občanského fóra z balkónu Melantrichova nakladatelství. Zde promluvil poprvé před diváky spisovatel Václav Havel. Demonstrace se již zcela rozšířily po celé republice. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot.[16]
Současně na ministerstvu národní obrany ČSSR zasedalo vedení, které se rozhodovalo o nasazení vojska proti demonstrantům. Vedení vlády si uvědomovalo závažnost situace, a tak se uskutečnila schůzka zástupců veřejnosti s předsedou československé vlády Ladislavem Adamcem. Ten však odmítl jednat s Václavem Havlem a schůzka se tak konala bez jeho přítomnosti. Václava Havla na schůzce zastupoval Jan Ruml.[7] Téhož dne Miloš Jakeš vystupoval v televizi s projevem, že tvrdá linie socialistického rozvoje státu nebude upuštěna.[17]
V noci z 21. na 22. listopadu se na území Prahy přesunovaly značné pořádkové posily z řad lidových milic. Mělo se jednat až o 4 000 milicionářů. Po revoluci se objevil spor o to, kdo milice do Prahy povolal. Miloš Jakeš odmítal nést za jejich příjezd odpovědnost, což ale vyvracel bývalý náčelník hlavního štábu lidových milic Miroslav Novák.[17]
[editovat] 22. listopadu
Výzvy ke generální stávce spolu s fotografiemi ze zásahu 17. listopadu ve výloze
Výzvy ke generální stávce spolu s fotografiemi ze zásahu 17. listopadu ve výloze
Ve většině velkých měst pokračovaly demonstrace také 22. listopadu. V Bratislavě se nejprve sešlo 5 000 lidí oslavující Alexandra Dubčeka a dožadující se odstoupení vlády. Demonstrace se účastnil i sám Dubček, který vystoupil s krátkým projevem. Ve večerních hodinách se sešlo na náměstí SNP v Bratislavě až 100 000 (jiný zdroj uvádí 60 000 lidí[18]) vyjádřit podporu demonstrujícím a požadovat společenské změny. Jako řečníci vystoupili Milan Kňažko a Ján Budaj. Na Václavském náměstí v Praze pokračovaly demonstrace, na kterých se sešlo opět přibližně 200 000 lidí.[18] Okolo 16:00 hodiny začaly proslovy, ve kterých vystoupili předseda Městského výboru Československé strany socialistické Petr Mišoň, herec P. Burian, J. Odložil, či J. Černý vyzývající k pravdivým informacím ve sdělovacích prostředcích. Shromáždění skončilo prvním masovým veřejným vystoupením Marty Kubišové po 20 letech, která zpívala píseň „Modlitba pro Martu“ a následně zpěvem státní hymny.[18]
Po celém území Československa byly uzavřené školy, které se připojily ke stávce. Do Prahy přijížděli další členové Lidových milic, údajně se jednalo až o 17 autobusů.[17] Později byly lidové milice na příkaz Miloše Jakeše odvolány.[7]
Téhož dne zasedalo Federální shromáždění ČSSR, ze kterého zaznělo, že akce 17. listopadu nebyla náhodná a že byla vedena opozičními silami. Armáda se stále připravovala na vojenský zásah proti demonstrujícím. Petr Pithart napsal stávkujícím studentům dopis, ve kterém kritizoval obě strany sporu.[17]
[editovat] 23. listopadu
Dne 23. listopadu odjel komunistický poslanec Miroslav Štěpán na mítink dělníků do ČKD Lokomotiva - Sokolov, kde byl v průběhu svého projevu vypískán dělníky. Později se několik tisíc dělníků z ČKD přidalo k demonstraci na Václavském náměstí.[9] Na zasedání armády bylo odsouhlaseno, že armáda stojí jasně za ÚV KSČ a vládou. Došlo také k publikaci prohlášení Občanského fóra, které opět vyslovilo své požadavky, jenž nebyly splněny a vyzývalo občany k připojení se k plánované generální stávce.
Okolo 16:00 se na Václavském náměstí odehrála do té doby největší demonstrace, které se účastnilo přes 300 000 lidí. Z balkónu vydavatelství Melantrich postupně hovořil herec Rudolf Hrušínský starší či Václav Havel. Demonstrace byla zakončena opět zpěvem státní hymny v podání Marty Kubišové a Hany Zagorové. V Brně se protestních akcí účastnilo přibližně 28 000 lidí a v Bratislavě okolo 60 000 lidí.[19]
[editovat] 24. listopadu
Květiny, vlajky a masy lidí na Václavském náměstí
Květiny, vlajky a masy lidí na Václavském náměstí
Tento den byl ve znamení značných politických změn, ke kterým v KSČ došlo. Ústřední výbor KSČ zasedal po celý 24. listopad. Zasedání skončilo po 19:00 hodině, kdy Miloš Jakeš oznámil svoji abdikaci spolu s celým vedením ústředního výboru, která měla umožnit obměnu kádrového vedení strany. V prezidentské funkci nadále setrvával Gustáv Husák.[20] Zpráva se dostala do hlavního stanu Občanského fóra v Laterně magice během proslovu a byla veřejně přečtena, načež následovaly mohutné oslavy.[7]
[editovat] 25. listopadu
Jednání ústředního výboru KSČ se 25. listopadu protáhlo až do pozdních večerních hodin. Po jeho skončení okolo 3:00 se konala tisková konference, na které bylo vyjádřením Zdeňka Hoření představeno nové vedení komunistické strany. Z vyjádření Hoření bylo patrné, že neměl představu o požadavcích Občanského fóra, a tak konference skončila fiaskem. O hodinu a půl později se Občanské fórum vyjádřilo kriticky k novému vedení, jelikož nepovažovalo kádrové změny za dostatečné.[21]
Na radu Federálního shromáždění tehdejší prezident republiky Gustáv Husák udělil amnestii těmto sedmi politickým vězňům: JUDr. Jánu Čarnogurskému, PhDr. Miroslavu Kusému, CSc., Jiřímu Rumlovi, Ing. Petru Uhlovi, Rudolfu Zemanovi, Ivanu Jirousovi, Ivanu Polanskému a amnestován byl taktéž šéfredaktor časopisu VOKNO František Stárek. Vedle tohoto doporučilo Federální shromáždění, aby do vlády byly zvolení i nestraníci KSČ.[21]
Dopoledne v chrámu sv. Víta sloužil kardinál Tomášek mši na počest svatořečení Anežky České, jím podpořený dav se přidal k manifestaci na Letné, kde od 14:00 demonstrovalo kolem 750 až 800 tisíc lidí, kteří vyjádřili svojí podporu Občanskému fóru. Československá televize začala dění šířit přímými přenosy a současně vydala prohlášení, že se společně s Československým rozhlasem a pražským metrem chystají podpořit generální stávku. Během demonstrace na Letné vystoupil i Jaroslav Hutka, který přiletěl do Prahy a po několika hodinách byl vpuštěn do republiky.[21]
[editovat] 26. listopadu
Jednání funkcionářů KSČ pokračovalo také 26. listopadu. Snažily se najít východisko ze vzniklé krize a reagovat na generální stávku, která se měla konat příštího dne. Pražský primátor vyzval stávkující, aby zachovali provoz veřejné dopravy a služeb. Na Letenské pláni proběhla další masová akce, které se zúčastnilo přes 500 000 lidí. Mezi řečníky vystoupil jak Václav Havel, tak i Ladislav Adamec, který slíbil pokračování v politickém dialogu, ale současně odrazoval od generální stávky, čímž ztratil přízeň demonstrujících. Na závěr demonstrace byl vytvořen lidský řetěz z Letné až k Pražskému hradu.[22]
[editovat] 27. listopadu
Na celém území proběhla 27. listopadu mezi 12:00 až 14:00 dlouho avizovaná dvouhodinová generální stávka, do které se zapojilo na 75 % občanů,[23] většina podniků, továren a institucí. Provozy, ve kterých musel být nepřetržitý provoz, se ke stávce přidaly manifestačně vyjádřením solidarity. Stávka proběhla pod heslem Konec vlády jedné strany.[7] Toho dne se na Václavském náměstí sešlo v poledních hodinách okolo 250 000 lidí a později zde dosáhl počet až 300 000.[24]
[editovat] Do konce listopadu
Pod tlakem demonstrací a rozpadu ostatních komunistických režimů se octla i Komunistická strana Československa. Rostoucí nespokojenost občanů také přispěla k jejímu rozhodnutí vzdát se mocenského monopolu. 28. listopadu slíbil Ladislav Adamec, že připraví zcela novou vládu do 3. prosince. O den později schválilo Federální shromáždění jednomyslně zrušení ústavního článku číslo 4, 6, 16, týkajících se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a výchovy v duchu marxismu-leninismu. Tyto články narážely na rozhodující úlohu komunistické strany ve společnosti. Pro zrušení článku hlasovala i většina ÚV KSČ. Ke dni 30. listopadu dochází ke zrušení výuky marxismu-leninismu na vysokých školách, místo kterých měly být vyučovány společenské vědy.[25]
[editovat] Prosinec 1989
Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji novou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto krokem ukázalo komunistické vedení, že zcela nepochopilo situaci, ve které se nacházelo. Lidé již dále nechtěli, aby u moci zůstali komunisté, a požadovali zcela nové vedení. Proti nové vládě okamžitě vystoupilo Občanské fórum, které ji kritizovalo a vyslovilo, že komunistické vedení již zcela ztratilo podporu občanů.[7] Občanské fórum dále prohlásilo, že jestliže se nová vláda složená z nadpoloviční většiny z komunistů dostane k moci, vyhlásilo by na 11. prosince další generální stávku. Nová vláda byla i přesto jmenována prezidentem republiky Gustávem Husákem.
Poprvé po dlouhých letech se 4. prosince otevřely hranice pro občany ČSSR, kteří mohli od půlnoci svobodně vycestovat do sousedního Rakouska bez výjezdních doložek či celních prohlášení (během víkendu navštívilo Rakousko až 250 000 lidí). Ohlas veřejnosti na představenou novou vládu na sebe nenechal dlouho čekat a již tento den se konala další masová demonstrace, na které se sešly desetitisíce lidí. Závěrem demonstrace zazpíval Karel Gott s Karlem Krylem státní hymnu.[26] Karel Kryl se mohl vrátit do republiky po 21 letech nucené emigrace. Téhož dne poprvé od 17. listopadu v televizi vystoupil s projevem prezident Gustáv Husák.
Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala nová federální vláda spolu s premiérem Ladislavem Adamcem a sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa na jeho doporučení. I přes jisté výhrady Občanského fóra došlo k jednáním s Čalfou, za předpokladu, že bude ochoten přijmout jejich návrhy na složení budoucího kabinetu. Komunistické vedení současně zbavilo Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána členství v komunistické straně pro jejich „hrubé politické chyby“.[26] Občanské fórum se 8. prosince definitivně rozhodlo pro kandidaturu Václava Havla na post prezidenta.[9]
10. prosince po 13. hodině komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od nástupu komunistů k moci v únoru 1948, ve které bylo 10 míst KSČ, 7 míst pro nestraníky, 2 místa pro ČSS a 2 místa pro lidovce. Prezident Husák následně oznámil federálnímu shromáždění svoji demisi. StB se již připravovala na změnu režimu, takže začala likvidovat některé citlivé dokumenty v opuštěném lomu nedaleko Plzně.[26]
Vzhledem k politickému vývoji v zemi a otevření hranic s Rakouskem předchozího dne se 11. prosince začalo s odstraňováním „železné opony“ na hranicích s NSR a Rakouskem. S uvolňováním poměrů v republice se do země začali vracet i někteří emigranti, kteří měli po dlouhé roky uzavřený přístup do vlasti. Například 14. prosince se na návštěvu do ČSSR vydal po 50 letech emigrace významný předválečný továrník Tomáš Baťa, či 27. prosince vydavatel exilového týdeníku Pavel Tigrid.[26]
Na mimořádném sjezdu KSČ 21. prosince je rozhodnuto rozpustit lidové milice.[26]
Dne 28. prosince byl přijat kooptační zákon, který dočasně umožnil Federálnímu shromáždění a národním radám dosazovat nové poslance vlastním rozhodnutím bez voleb. Téhož dne se čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění.
Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Zajímavostí je, že byl zvolen naprosto jednomyslně i komunistickými poslanci, pro které byl do nedávna politickým nepřítelem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila i studentské stávky.
[editovat] 1990
Václav Klaus pokládá květiny na Národní třídě během každoroční vzpomínkové akce
Václav Klaus pokládá květiny na Národní třídě během každoroční vzpomínkové akce
V roce 1990 docházelo k pokračování demokratizace společnosti, které mělo mít za cíl připravit půdu pro konání svobodných demokratických voleb. Dne 23. ledna byl přijat zákon, který umožňil politickým stranám odvolat ze všech tří parlamentů i z národních výborů všech stupňů poslance, kteří neskýtali záruku demokratického působení, a umožnil až do konce března kooptace poslanců i do národních výborů. Tento zákon vyvolal silnou vlnu rezignací poslanců. Ve dnech 29. a 30. ledna byli z Federálního shromáždění skutečně politickými stranami a Národní frontou ČSSR odvoláni ti nežádoucí poslanci, kteří ještě nerezignovali. Poslední kooptace do Federálního shromáždění byly provedeny 27. února a v následujících dnech bylo na schůzi parlamentu též rozhodnuto o zkrácení volebního období a o červnových volbách.
Dne 28. března oficiálně zanikla Československá socialistická republika a vznikl nový nástupnický stát Česká a Slovenská Federativní Republika, který sdružoval oba dva národy až do roku 1992, kdy došlo k definitivnímu rozdělení obou zemí.
V červnu 1990 proběhly první demokratické volby od roku 1946, které vedly k nekomunistické vládě. Občané se opět mohli rozhodovat mezi několika desítkami politických stran, které soutěžily o jejich přízeň. Nejsilnější stranou bylo stále Občanské fórum, které sdružovalo mnoho demokratických proudů. Po sečtení výsledků vyšlo Občanské fórum z voleb jako jasný vítěz, když získalo 51 % hlasů v Česku, na Slovensku zvítězilo obdobně smýšlející Verejnosť proti násiliu. KSČ ve volbách získala 13 %, čímž se již nedostala do vládnoucí pozice.[7]
[editovat] Dozvuk a změna společnosti
Pád komunistické strany, abdikace vlády a předání moci do rukou Občanského fóra byl velmi rychlý proces, který nikdo z opozičních řad neočekával. Vzhledem k tomuto faktu nebylo Občanské fórum připraveno zcela převzít výkonnou moc nad státem, a tak muselo přistoupit na kompromisní řešení. Nepodařilo se od moci zcela odstavit komunistický aparát, jelikož opoziční síly neměly dostatek kvalifikovaných lidí. Následkem toho se stalo, že část význačných pozic byla ponechána v rukou komunistů a komunistická strana nebyla oficiálně zakázána jako totalitní režim. Někteří historikové označují tento stav jako druh politického obchodu Občanského fóra a KSČ,[27] kdy zákaz komunistické strany nebyl prosazen za zvolení Václava Havla do čela státu.[28] Soudí se, že zákaz komunistické strany mohl být vydán po volbách v roce 1990, ale návrh tehdy neprošel.[28]
Po revoluci a upuštění od komunistického řízení státu v politickém i ekonomickém aspektu se začala československá společnost transformovat na nově vzniklé podmínky. Bylo potřeba přeměnit řízené hospodářství na tržní model, ve kterém by stát měl jen minimální možnost zasahování. Proces transformace hospodářství proběhl ve formě privatizace státního majetku a jeho převedení do soukromého vlastnictví, které proběhlo ve dvou vlnách kupónové privatizace v letech 1992 a 1994. Ústřední postavou přechodu hospodářství se stal ekonom Václav Klaus. Společně začala probíhat vlna restitucí soukromého majetku původním majitelům vyvlastněným během znárodnění.
Prohlubující nespokojenost federativní republiky Slovensko vedlo v roce 1992 k rozpadu Československa a vzniku dvou nezávislých států: České republiky a Slovenské republiky. Obě země pokračovaly ve snaze o začlenění do evropských struktur, což vyústilo v roce 1999 ke vstupu České republiky do NATO[29] a ke společnému vstupu do Evropské unie v roce 2004.[30]
[editovat] Nejasnosti a teorie
Do dnešních dnů se vynořuje kolem Sametové revoluce velká řada nezodpovězených otázek a konspiračních teorií. Nejčastěji rozebíraná otázka je, jak moc tehdejší vládní struktury spolu s StB o celé události věděly a jestli nebyla revoluce částečně připravena. Objevují se náznaky, že tvrdý zásah ze 17. listopadu byl připraven StB a že možná měl být nástrojem vnitropolitického boje o moc v komunistické straně. Předpokládané demonstrace proti tomuto zásahu mohly posloužit jako páka na odvolání vládnoucích špiček a dosazení nových. Zásah však vyvolal rozsáhlou bouři nevole, která mohla přerůst do rozměrů, kdy se již nedala nikterak zastavit a ani usměrnit, čímž zapříčinila pád komunistické vlády.[31]
Objevují se náznaky, že StB v 17. listopadu skutečně figurovala. Ať už se jedná o příběh Martina Šmída respektive agenta StB a jeho údajné smrti, která fungovala jako katalyzátor napětí, či připravenost zákroku. Dle některých výpovědí byl přítomen při zásahu v řídícím středisku i sovětský generálporučík Teslenka, což nebylo obvyklou praxí. Záznamy StB také ukazují, že po celou dobu revoluce měla StB dokonalý přehled o pohybu vůdců revoluce a o jejich plánech, což jí dávalo možnost snadno tyto špičky odstranit a tím zbrzdit, či zastavit probíhající revoluci. Komunistický aparát se na začátku revoluce nepostavil proti demonstrantům se svojí pravidelnou silou, ale ponechal jim poměrně volnou ruku v protestních akcích.[31]
Kolem revoluce tak existuje velká řada otázek, na které nejsou známé odpovědi a význam státních složek v jejím průběhu je poměrně velkou neznámou, která umožňuje vytváření velké škály spekulací.
